Fotografické techniky

využívané členy skupiny (seřazené chronologicky).
Za skoro dvě stě let vývoje a hledání fotografie se laborovalo s několika sty různých fototechnik a jejich modifikacemi. Názvy mnohých nemají ustálené překlady do češtiny, setkáváme se i s chybnými označeními těch nejznámějších technik (například když digitální inkoustový tisk se označuje jako "pigment").

Slaný papír
Označení pro přímo kopírující papír, na němž je obraz tvořený jemnými částečkami stříbra přímo ve vláknité struktuře papíru viditelný již v průběhu kontaktního kopírování negativu. Proces je založený na přeměně dusičnanu stříbrného chloridem sodným (případně chloridem amonným nebo draselným) na chlorid stříbrný. Proces poprvé použil William Henry Fox Talbot v roce 1834, používal se následujících 25 let, a znovu přišel do obliby kolem přelomu století v hnutí umělecké fotografie. Fotografický obraz slaných papírů, které nemají emulzní vrstvu, bývá proto nevýrazný a často sloužil jako podklad pro dotvoření malbou.

Kyanotypie
Označení pro přímo kopírovací techniku vycházející z citlivosti železitých solí na světlo, což poprvé popsal roku 1842 John Herschel a o rok později využila Anna Atkins v první knize ilustrované fotografiemi. Citlivá vrstva kyanotypie obsahuje citran železitoamonný a hexakyanoželezitan draselný, které expozice s pomocí UV záření redukuje z železitých iontů na železnaté za vzniku sloučenin jasně modré barvy označované jako Berlínská modř a Turnbullova modř. Ke zpracování obrazu se tudíž nevyužívá vývojka ani ustalovač, proces je tak poměrně jednoduchý a jeho obrazy velmi stálé. Vyhotovené modré snímky lze tónováním převést na jiné zbarvení.

Van Dyke proces
Označení pro přímo kopírující techniku založenou na světlocitlivosti železitých solí. Zcitlivovací roztok obsahuje citran železitoamonný, dusičnan stříbrný a kyselinu vinnou, expozicí s pomocí UV záření se redukují železité ionty na železnaté a ty redukují stříbrné ionty na kovové stříbro vytvářející hnědý obraz. Ten není na povrchu, ale mezi vlákny papíru. Poprvé princip jeho vzniku popsal stejně jako kyanotypii a podobnou argentotypii roku 1842 John Herschel, podrobněji jej rozvedl až roku 1889 William Walker James Nicol a patentoval pod názvem kallitypie (viz dále). Van Dyke proces je technikou poměrně snadnou, levnou a s uspokojivými výsledky, neboť se zpracovává po expozici v obyčejné vodě a ustaluje v roztoku obvyklého thiosíranu sodného. Obrazy, které mohou být stejně jako například kyanotypie také na jiném materiálu než papír, se mohou tónovat.

Gumotisk
Technika založená na světlocitlivosti chromované želatiny a arabské gumy patřící do skupiny označené jako Ušlechtilé fotografické procesy (méně správně tisky). V případě gumotisku se na papír nanesl roztok arabské gumy s dichromanem draselným, zpravidla vybarvené práškovým pigmentem nebo akvarelovou či temperovou barvou. Vyvolá se ve vodě, ustálení není nutné. Jednoduchá metoda ale vyžaduje praxi, přesnost a trpělivost, neboť bohatěji prokreslený obraz ve světlech a stínech vyžaduje několikeré kopírování. Vynálezcem této techniky a pigmentu byl Alphonse Louis Poitevin roku 1855. Nejvíce byl gumotisk oblíbený v éře umělecké fotografie (secesního piktorialismu) kolem přelomu století.

Pigment (Uhlotisk)
Technika založená na světlocitlivosti chromované želatiny, jejímž vynálezcem byl Alphonse Louis Poitevin roku 1855. Vhodný papír je u ní opatřený vrstvou želatiny s rozptýleným pigmentem. Pokud pigmentem je uhelný prach nebo saze nazývá se Carbont Print – uhlotisk. Před expozicí se zcitlivuje v roztoku dichromanu draselného, exponovaný papír se po namočení přitiskne na přenášecí papír pokrytý vrstvou čisté želatiny, čímž se vrstvy obrazu převrátí a je možné vodou neutvrzená místa, tedy světlem nezasažená, vymýt. Obraz charakterizuje bohatost polotónů, sametově matný povrch a jemný reliéf. Z ušlechtilých fotografických procesů se pigment začal využívat na počátku éry umělecké fotografie na přelomu století jako první, a to zejména v posledním desetiletí 19. století.

Platinotypie
Technika založená na světlocitlivosti železitých solí ve směsi s platinou, při níž je výsledný obraz s nádhernými sytými hnědě až modročernými tóny bez absolutní černé vytvořen vyloučenou platinou. V náročné a vzhledem k užitým látkám pro proces zcitlivění velmi drahé technice je obraz vyvoláván ve vývojce se šťavelanem draselným a vypírán v prací lázni obvykle se zředěnou kyselinou chlorovodíkovou. Za vynálezce platinotypie se uvádí William Willis, patentována byla v roce 1873. Tato vedle fotokeramiky nejtrvanlivější fotografická technika se přestala v širším měřítku používat s rostoucí cenou platiny v letech Velké války. V současnosti je oblíbena také její platino-paládiová modifikace

Přímo kopírující papíry (Printing Out Paper – POP)
Označení pro přímo, tedy viditelně, kopírující papíry, u nichž se obraz chemicky nevyvolával, kdy po expozice následovalo vypírání ve vodě a poté ustálení. Obraz vzniká pomocí solí stříbra rozptýlených v bílkové, kolódiové nebo želatinové emulzi. Průběh kopírování až po výsledný červenohnědý obraz je možné v kopírovacím rámečku sledovat. Bílkové (albuminové), kolódiové (celloidinové) i pozdější želatinové (zvané aristové) přímo kopírující papíry se zpravidla tónovaly, obvykle solemi zlata a platiny, kdy bylo možné získat pestrou paletu odstínů od červené přes sépii až po černou. Základ této techniky byl položen již slaným papírem, termín Printing Out Paper se uvádí až od uvedení želatinového přímo kopírujícího papíru společností Ilford roku 1891. Oblibu těchto papírů postupně nahrazovaly od přelomu století želatinové bromidostříbené vyvolávací papíry opatřené barytovou vrstvou, používané dodnes.

Olejotisk
Technika založená stejně jako gumotisk a pigment na světlocitlivosti chromované želatiny, zcitlivěné po usušení roztoku želatiny dichromanem draselným. Olejotisk se od uvedených ale lišil tím, že barva se u něho nanášela dodatečně a volitelně, kdežto pigment a gumotisk měly barvu již před expozicí. Po ní se obraz namočil, zbytky dichromanu se vypraly a vodou nabobtnala světlem nezasažená místa. Vzniklý plastický reliéf a obraz se zviditelní tiskařskou barvou nanášenou speciálními štětci. Ze všech ušlechtilých fotografických procesů umožňuje olejotisk nejvýrazněji ovlivnit výsledek. Za vynálezce olejotisku se uvádějí Emanuel Mariot a především George Ernest Henry Rawlins roku 1904.

Bromolejotisk
Technika obdobná olejotisku, kde se ale používá bromidostříbrná černobílá zvětšenina získaná běžným analogovým procesem na průmyslově vyráběný fotopapír. Vyvolaný želatinový pozitiv se ale musí vybělit, vytvrdit a teprve potom se s ním pracuje jako u olejotisku. Barevnost díla je rovněž závislá na použité olejové barvě. Výhodou bromolejotisku je, že nemusí využívat kontakt (tedy mít stejné rozměry jako negativ), typický pro ostatní zde uváděné techniky. Za vynálezce bromolejotisku se uvádějí Edward John Wall & C. Welborne Piper roku 1907.

Argyrotypie
Označení pro techniku vycházející z citlivosti železitých solí na světlo, což poprvé popsal roku 1842 John Herschel pod názvem argentotypie. Její obraz byl však nestabilní. Roku 1991 Mike Ware původní proces zrevidoval, zjednodušil a zkvalitnil jeho stálost a nazval argyrotypie. Náleží rovněž mezi procesy, jejichž zajímavý hnědý obraz vidíme již při expozici.

Přehled sepsal Pavel Scheufler